O vajíčkách, kravičkách, životě, vesmíru a vůbec...

Dnes byl Den Země a současně Velký pátek a krom toho jsem už dlouho nic nenapsala a nechce se mi vzpomínat, co jsem převrtného vařila, což vytváří ideální konstelaci pro nějaké to filozofické zamyšleníčko...

autor: Minimalist Photography

V časopisu Týden mi padl zrak na větu, která zněla zhruba takto: "Kdyby byly všechny potraviny s jahodovou příchutí z opravdových jahod, potřebovali bychom speciální planetu, na které bychom je pěstovali." Děsivé, že? Ten článek se týkal patrně syntetiky v potravinách, ale moje myšlenky, když jsem si ji přečetla, se vydaly jiným směrem. Ke steakům a telecím líčkám. Vezmu si jako příklad jen ty poslední. Co vím, tak líčka byla dlouho jídlem známým jen málokomu. Dneska je to díky jednomu holohlavýmu v televizi strašný terno. Skoro abychom si opatřili nějakou malou českou planetku, na které budeme ta líčka pěstovat. Jenže telecí líčka nejsou jahody a ze země nám nevyrostou. Stejně tak jako svíčková tvoří jen malou číst zvířete velkýho jak kráva. Úplně vidím tu řádku mrtvých krav s vyříznutou svíčkovou a odříznutými líčky -- odpad po našich obědech. Chápu, že to takhle ve skutečnosti není, že se zbytek krávy spotřebuje, ale myšlenka, že se z mých zbytků nají důchodci číhající na levnou takyšunku. Za komunistů u nás svíčková a roštěná skoro neexistovaly. Dnes naopak v restauracích neexistuje z hovězího skoro nic jiného. Anatomie krávy se ale za těch dvacet let nijak výrazně nezměnila.

Jsme neskutečně odtrženi od přírody, od původu věcí. V nákupním centru se můžeme podívat na velikonoční výstavku s roztomilými plyšovými slepičkami -- reklamu na vejce od slepic týraných v klecovém chovu.

převzato z galerie-vankovka.cz

Nejen, že nemáme tušení, odkud věci pocházejí, ale hůř -- nemáme ani tušení, kolik jich spotřebujeme a kolik jich můžeme dovolit spotřebovat, abychom si nezničili planetu pod nohama. Mě osobně je tato nevědomost velmi nepříjemná. Mám ráda věci pod kontrolou. Hlavně tak důležité věci, jakými je jídlo. Proto jsem si už před delší dobou vymyslela podobný projekt, jako byl Vesničan pana Cuketky. Jen jsem na to šla míň prakticky a víc vědecky. Což je taky důvod, proč jsem tento projekt ještě pořád nedotáhla do rozumného stádia.

Moje představa je následující:
1, Mám v sobě velmi silně zakořeněnou zásadu, že jídlo se nevyhazuje. I za cenu, že budu muset občas sníst něco, na co zrvna nemám chuť, nebo že budu muset zapojit fantazii a tvořivost, abych některé potraviny spotřebovala. Tuto zásadu jsem se totiž rozhodla vzít ad absurdum. Tedy již žádné krávy s vyříznutou svíčkovou v naší domácnosti.
2, Chtěla bych, abychom jako rodina snědli jen tolik, kolik bychom byli schopni reálně vypěstovat nebo chovat.


Problém je, že spoustu věcí nevím. Kolik vajec snese slepice, kolik dojí průměrná kráva, to se ještě zjistit dá, ale kolik kterého masa je na praseti nebo krávě, z jak velkého pole je pytlík mouky a pod, to už je složitější a na internetu prakticky nedohledatelné.

Napadlo mě, že když už chodím na tu zemědělku, tak bych mohla zkusit zajít na Fakultu Agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů a získat nějaké rozumy, nebo odkazy na literaturu. Takže.... No, když už jsem to napsala, tak tam konečně budu muset zajít, žeáno... Tak příští čtvrtek a pak napíšu pokračování.

Zatím hezké velikonoce všem!